img

Tre Cime - Cima Ovest (2.973m)

Spigolo Scoiattoli: 7b, VIII+/IX (VI/A2), 600m


Termín:
25.8. - 27.8. 2011

Itinerář:

Den 1:
ČR -> Misurina.
Den 2:
Lezení cesty -> 14h výstup, sestup 12,5h + 45 min na parkoviště.
Den 3:
Odjezd odpoledne do ČR

Ještě mám v živé paměti jedno prosincové setkání a popíjení Che Guevary s Mikem v Lokal Bloku, při kterém jsme si ťukali a plánovali cesty na rok 2011. K realizaci došlo až teď v srpnu, poté, co jsem mu půjčil průvodce na Tre Cime, Mik vybral opravdu pěknou cestu...

img     img  
     
           
Dololomiti, výhled z našeho noclehu. Chatka, u které jsme spali
foto by © Jan Virt foto by © Jan Mikuš

Původně jsme měli v plánu rozlézt se na něčem menším, přeci jen, já byl v Dolomitech jednou a Mik ještě nikdy. Vzhledem k letošnímu počasí není ale pěkných dnů nazbyt, proto raději volíme variantu bez rozlezu. Do městečka Misurina přijíždíme ve čtvrtek, kolem čtvrté hodiny odpoledne a první úkol je najít místo, kde složit hlavu. V národním parku Tre Cime, který spadá po UNESCO, je zakázáno stanování, takže najít pěkný, neviditelný flek kus od silnice je celkem problém. Většinou jsou přes lesní cesty závory nebo zase chybí rovná plocha pro nocleh.

img  
 
     
Úžasné scenérie Dolomit.
foto by © Jan Mikuš
img  
 
     
5:55 po stěnou Cima Ovest.
foto by © Jan Mikuš

Po několika neúspěšných pokusech nacházíme úplnou náhodou, dřevěnou chatičku s posekanou loukou, veknovním grilem, stolem a korytem s pramenitou vodou. Nikdo tam nebyl, poč taky, byl čtvrtek a chatka vypadala svým určením spíše na víkendový zevling. Okolní scenérie Dolomit nás motivují k zítřejšímu výstupu a po vydatné večeři a přípravě matroše, uleháme kolem deváté večer do spacáku.

img     img  
     
           
Druhá délka III. Italové lezou klíčový převis za 7b.
foto by © Jan Virt foto by © Jan Virt

Vstáváme ve tři ráno, jelikož chceme být pod nástupem v šest a vyhnout se placení mýtného na silnici vedoucí k chatě Auronzo. Bohužel se v tomto smyslu pár věcí změnilo. Nyní si u mýtné brány vyzvednete lístek, který pak musíte na odjezdu zaplatit (jsou tam všude závory). Podle dnů se pak automaticky vypočítá i parkovné. Na nejhornějším parkovišti u chaty Auronzo jsme viděli plno lidí spát v autech nebo vedle. Zde připravujeme rychlou snídani a kolem páté už šlapeme po cestě číslo 105 pod Cimu Ovest.

img     img  
     
           
Exponované lezení v převisu. Štand v druhé délce nad převisem.
foto by © Jan Mikuš foto by © Jan Virt

Už z dálky, ze sedla Forcella Col di Mezo je ale vidět svit čelovek. Dvě těsně pod nástupem a tři před námi, evidentně nejsme ani v takovou ranní hodinu první. U nástupu jsme v šest, necháváme odlézt italskou dvojku a já nastupuji do prvních desítek metrů na první štand. Jde to ztuha, jednak je zde celkem větrno a pak chvíli trvá, zvyknout si na šutr dolomitský. Ještě než dolezu na štand mě přebíhá nějaký Ital a cvaká se do štandu nademnou. Na štandu se střídáme a Mik pokračuje až do místa, kde se naše cesta odděluje od linie Cassina, která traverzuje doleva.

img  
 
     
Traverz v klíčovém převisu.
foto by © Jan Mikuš
img  
 
     
Francouz pod námi leze traverz v cestě Cassin.
foto by © Jan Mikuš

Honzik se pouští do nejtěžší délky cesty, převisu za 7b. Na oplátku mu beru alespoň boty, aby byl co nejlehčí. Bohužel nám není jasná linie, nejdřív se nechává Mik zmást štandem lehce vpravo, který je dobré přeskočit. Potom se sice dostává vlevo, ale je to tam celkem rozchrastané a evidentně nelezené. Nakonec se mu daří cvaknout další skobu a dál je už linie pod střechou evidentní. Skoby jsou v nejtěším místě opravdu po metru a po chvíli bojování se dostává na štand u hrany. Show pokračuje v mém podání. Jelikož to Honzikovi trvalo o něco déle, jsem ztuhlej jak želva z jara, batoh táhne jak hovado a i když jsem to hákoval, dal mi převis dost zabrat. Vycákanej dolézám k Mikovi na vskutku nepohodlný štand. Je jasné, že další délku nejdu, nechávám žezlo Mikovi.

img  
 
     
Výhledy ze štandů do krajiny...
foto by © Jan Virt
img  
 
     
...a výhledy ze štandů dolů.
foto by © Jan Virt

Dalších pět délek je stále výživných. I když se jedná o obtížnosti 6a, 6c+, 6a+, 6b, 6a+, je to stále do kopce a batoh na zádech dává slušně zabrat. Celou dobu nás provází slušná expozice, na každém štandu vlaje lano v převisu jako dvě nitky. Před námi je trojice Italů, ale ta se rychle ztrácí z dohledu. Dobrá taktika je mít s sebou ještě jedno, tenké lano na tahání batohu, tj. prvolezec leze bez batohu s třetím lanem cvaknutým na sebe a po dolezu ke štandu si batoh vytáhne.

img  
 
     
Mik odlézá ze stanoviště.
foto by © Jan Virt

Pátá převislá délka pokračuje přes další větší převis, který i Mik, zastánce čistého lezení, leze technicky. Dalším štandem končí největší obtíže cesty, dál je to trojkovým terénem. Bohužel i v tomto úseku ztrácíme hodně na času, protože dle průvodce tam mají být nýty, které samozřejmě nenacházíme, nejspíš jsme byli moc vpravo. Špatná orientace v moři vápence nás zpomaluje. Cesta má končit dlouhým traverzem doprava kolem hory, ale těch je tam bohužel víc, a ne každý horu obchází, takže se musíme ze slepé uličky vracet zpět.

img     img  
     
           
Poslední délky za 6b. Poslední délky za 6b.
foto by © Jan Mikuš foto by © Jan Mikuš

Kolem osmé hodiny nacházím nějaké slanění ze starých smyček a majlonky. Je evidentní, že nejsme na té správné sestupové trase, kterou je normální cesta na Ovest, ale vzhledem k blížící se tmě a v dálce s černými mraky, volíme sestup. Hned po prvním slanění, nějakých 30m nastupuje tma. Chvíli nám trvá, než ve tmě najdeme další štand na slanění. Slaňuji vždy první a čelovkou hledám ve stěně štandy. Celý proces nám kromě tmy, znepříjemňuje padající kamení, které strhává shora vítr a neustále zamotaná lana.

img     img  
     
           
Mik technicky překonává převis. Kudy to teda vede?
foto by © Jan Virt foto by © Jan Mikuš

Slanění má po celou dobu podobný charakter. Cesta dolů vede položenými kuloáry, plných suti, jen občas dojde na čistě vertikální slanění. Po asi sedmi slaněních se dostáváme do místa, kde při rutinním zkoumání místa dopadu lan není vidět na dno stěny. V tu dobu ukazují hodinky 3:50 ráno. Nemám chuť se pouštět někam do útrob hory a proto raději čekáme na denní světlo. Mimo linii pádu kamení si sedám na boty a opřený o skálu na chvíli usínám. Mikovi je v bavlněných kalhotech zima, tak občas stepuje.

img  
 
     
Jeden z mnoha traverzů kousek pod vrcholem.
foto by © Jan Virt

Za rozbřesku mě probudí několik kapek padlých na helmu. Celou noc bylo jasno, a tato změna počasí mi trochu zrychlí tempo. Za obrovským kamenem nacházím slaňovací nýt. Ono vůbec, vidět cestou štandy určené pro slanění, většinou po padesáti metrech, mě utvrzuje v tom, že nejsme první a nejspíš ani poslední, kdo tudy slaňuje. Od místa bivaku byly slanění ještě čtyři. Pro změnu nepadaly tolik kameny, ale zase se nám do cesty postavila stará sněhová pole a potůčky tající vody. Mokré lano se motalo ještě víc a rozmotávání nám zabíralo čím dál tim víc času.

img  
 
     
V dálce prší.
foto by © Jan Mikuš

Po 27 hodinách ve stěně jsme konečně dole. Slanění nás dovedlo k nástupu do naší cesty. Obloha je zatažená, občas zaprší. Balíme lana, obhlížíme ještě převis v Cime Ovest s prásky jako Bellavista a Pan Aroma a mažeme k autu. Začíná pršet čím dál víc. Jediná volba je odjezd domů. V lese u Misurina dáváme gulášek z pytlíku, potom se ještě trochu prospat a frrrrr do ČR. V Praze jsme kolem půlnoci.

img     img  
     
           
Výraz mluví za vše. Nekonečné slaňování.
foto by © Jan Mikuš foto by © Jan Mikuš

Popis cesty: Linii lze logicky rozdělit do třetin. První třetinu charakterizují čtyři lehké délky vedoucí pod převis do místa, kde se odděluje Cassin. Druhá třetina je nejtěžsí, převislé lezení. Třetí třetina, asi 120m je již položená s obtížností kolem III. Potom má následovat již výše zmiňovaný traverz kolem věže do sedla mezi Cimou Ovest a Cimou Grande na normálku.

Spolulezci: Jan Mikuš

img  
 
     
Due comici.
foto by © Jan Mikuš